Pijte vodu, říkejte pravdu, zavřete dveře a pište knihy
Tentokrát o tom, že příslovce jsou jako pampelišky, že se po ústní vodě dá slušně opít a k čemu jsou důležité dveře.
Pro autora není traumatičtější zkušenost než psát o psaní. Najednou se na něj vlastně díváte jinýma o dost kritičtějšíma očima. Výběr vhodných přídavných jmen je těžší než normálně. Z řádků na vás vyskakují věty, které ani vám nedávají smysl. A ta vaše trapná příslovce!
Jenže, když se vám do ruky - s dvanáctiletým zpožděním - dostane nejlepší kniha o psaní, kterou jste kdy četli, byl by hřích nenapsat o ní. (Tyhle úvodní věty tvořím už hodinu a jsou čím dál horší.) Není od žádného investigativního novináře ani slavného prozaika ale od kytaristy rokenrolové kapely The Rock Bottom Remainders a spisovatele Stephena Kinga.
King ji dokončil v roce 1999 pár týdnů poté, co málem umřel. Když šel jednou domů po silnici, srazil ho řidič v dodávce. Prodělal pět operací nohy. Zpátky k psaní se mu nechtělo, protože ho noha při sezení strašlivě bolela. Spíš ho to táhlo zpátky k pití.
On writing je něco mezi autobiografií, hororovou povídkou a manuálem pro začínajícího spisovatele. Je psaná člověkem, který je od svých čtyř let přesvědčený, že psaní je nejlepší povolání na světě. A který, jak v první části knihy otevřeně popisuje, strávil léta největší slávy tajným popíjením ústní vody Listerine a v kokainovém poblouznění.
"Tohle je krátká kniha, protože většina knih o psaní je plná kravin. Autoři fikce, včetně mě, příliš nerozumí tomu, co dělají - netuší, proč to funguje, když to funguje, a proč to nefunguje, když to nefunguje. Takže mi došlo, že čím kratší kniha, tím méně kravin," píše King na úvod.
Když se rozhodl stát profesionálním spisovatelem, pořídil si King nástěnku. To, aby si na ní mohl pečlivě zapichovat všechny odmítavé dopisy, které mu chodily z nakladatelství. Psal, učil ve škole, přivydělával si v prádelně a marně obesílal redakce.
Kolegyně v práci vyčetla, že je machista a neumí psát o ženách. Napsal úvodní scénu nového románu, v níž introvertní dívka ve školní sprše dostane první menstruaci a po nohou jí stéká krev, ostatní dívky si toho všimnou, začnou se smát a házet po ní hygienické vložky. Ani ona netuší, že hormonální změny uvolnily její nadpřirozené schopnosti, a tak nastane masakr...
King napsal první kapitolu, zmuchlal ji a vyhodil do koše. Tam ji našla jeho žena a řekla mu, ať rozhodně pokračuje, že je zvědavá, jak to s plachou dívkou Carrie dopadne. Od té doby se Kingových knih prodalo přes tři sta padesát milionů výtisků.
Tady jsou Kingovy rady, jak na to. Na jejich základě asi nenapíšete knihu, ale vaše emaily se budou číst jedním dechem.
Čtěte. Hodně. Cokoliv. Kdekoliv. Kdo nečte, nemůže podle Kinga nikdy dobře psát. Stephen King čte ve frontách, v čekárnách, o přestávkách v divadle, při jídle, na běžeckém pásu v posilovně i na návštěvách. Špatné knihy vás naučí víc než ty dobré. Budete tušit, co nedělat. Jamese Joyce nebo Williama Thackeraye stejně nikdy neokoukáte.
Pište. Hodně. Pravidelně. King píše každý den celé dopoledne. A nemá rád, když mu to trvá. Podle něj příběh po čase vyčpí a začne nudit i vlastního autora. Ovšem existují výjimky. Třeba Jamese Joyce jednou přišel navštívit přítel a ptal se ho, proč vypadá tak zničeně. Joyce ležel bezvládně na pracovním stole, ani nezvedl hlavu. "Kolik slov jsi dneska napsal?" zeptal se ho přítel. "Sedm," hlesnul Joyce. "Sedm? Ale Jamesi..., to je dobré, to je velmi dobré, alespoň na tebe," snažil se ho utěšit přítel. "Ano. Předpokládám, že ano. Je to dobré. Jenže zatím nevím, v jakém pořadí jdou po sobě."
Příslovce jsou nepřátelé. King je na ně tak vysazený, že je vlastně nepochopitelné, že ještě nezaložil lobbistickou skupinu, který by je zakázala zákonem. "Cesta do pekla je dlážděna příslovci. Abych to vysvětlil: příslovce jsou jako pampelišky. Když máte na trávníku jednu jedinou, vypadá to pěkně. Jenže, když ji nevytrhnete, najdete jich tam druhý den pět, den poté padesát a potom jednoho dne, moji bratři a sestry, je celý váš trávník NAPROSTO, ZCELA, ROZMAŘILE pokrytý pampeliškami. Pak vám teprve dojde, že pampelišky jsou škodlivý plevel, ale to už je pozdě," píše.
Zavřete si dveře. Svoje první knihy napsal Stephen King v prádelně na starém psacím stroji, který měl na dřevěném prkně opřeném na klíně. Podle něj je jedno, kde píšete, hlavně když to má dveře a ty se dají zavřít. Nikde na doslech by neměla být televize, telefon a z počítače musejí být odinstalovány všechny počítačové hry. A v jeho konkrétním případě musí hrát na plné pecky rocková hudba - ideálně AC/DC, Guns'n'Roses nebo Metallica.
Buďte střídmí v popisu. King je minimalista, rád by psal jen ve větách ve stylu podstatné jméno-sloveso. "Vždycky to funguje. Skála explodovala. Jane se odeslala. Hory plavou. Všechno jsou to perfektní věty, i když nedávají smysl." Fungovalo to pro Hemingwaye, tak proč ne pro vás?
A pak smažte všechno, co není úplně nutné. Projděte celý text a všechna slova, která nejsou nezbytně nutná, škrtněte. Hlavně příslovce.
Chcete-li číst víc:
William Strunk & E.B. White: The Elements of Style
Vyšla už v roce 1918. Má jen sto stran. A dosud ji nic nepřekonalo.
Harold Evans: Essential English for Journalists, Editors and Writers Master Business
Od legendárního šéfredaktora britských Timesů.
Jill Krementzová je americká fotografka, která se v sedmdesátých letech proslavila sérii portrétů slavných amerických spisovatelů. Jednoho z nich, Kurta Vonneguta, si později vzala za manžela. Otisknout její fotografii můžeme jen díky tomu, že má ráda Miloše Formana, jeho ženu a Českou republiku, a tak nám dala značnou slevu. Na téhle fotce je Stephen King a jeho pes Marlowe v městě Bangor v americkém státě Maine
No comments:
Post a Comment